Oppl Vladimír 

MISTŘI ČESKÉ NUMIZMATIKY

Vladimír Oppl se dívá do budoucnosti

(Michal Mikulenka, říjen 2009, Praha)

Akademický sochař Vladimír Oppl se právem řadí k nejvýznamnějším českým medailérům. Na svém kontě má celou řadu zrealizovaných návrhů mincí i pamětních medailí. Málokdo ví, že například běžná dvacetikoruna, s níž se lidé denně setkávají při nákupech, byla vyražena podle jeho předlohy. Prestižní časopis World Coin News v roce 1999 uznal jeho minci Nové město pražské za Nejkrásnější zlatou pamětní minci na světě.

Záběr tohoto všestranného umělce je ale mnohem širší. Je například autorem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka, který prezident uděluje nebo propůjčuje osobám, jež se vynikajícím způsobem zasloužily o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Mezi jeho poslední realizované návrhy patří půlkilogramová platinová medaile, svého druhu největší na světě, s motivem pražského chrámu Svatého Víta. Vladimír Oppl učil deset let na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, po Sametové revoluci v roce 1989 se osamostatnil: nyní žije a pracuje v hlavním městě. Za svůj největší koníček považuje fotografování.

Jste autorem mince Nové město pražské, která na přelomu tisíciletí získala titul Nejkrásnější zlatá pamětní mince na světě. Co pro vás tato pocta znamenala?

Je samozřejmě příjemné, když člověku někdo jeho práci pochválí, určitě se pak pracuje radostněji. O tom ocenění jsem se dozvěděl až s časovým odstupem. Byl to krásný pocit, ale nijak tu událost nepřeceňuji. Jak se říká: Světská sláva, polní tráva…

Váš vztah k numizmatice je čistě profesní, nebo vás zajímala ještě předtím, než jste začal vyhrávat soutěže?

Já sám jsem kdysi mince také sbíral, zdědil jsem totiž sbírku po dědovi, který se numizmatikou zabýval. Nakonec jsem to ale vzdal, protože se z toho stala mánie. Musel jsem mít každý ročník, každou specialitu a šlo to do peněz.  

Mince a medaile souvisejí většinou s historií. Které období je vám nejbližší?

Unikátní je pro mě například období jáchymovské ražby. Tyto ražby považuji za jedny z nejlepších, ale to je jistě věc názoru. A pak je to samozřejmě antika, která mě fascinuje. Když si uvědomíme, že se ve starověku razily mince a tady kromě hlubokých lesů, v nichž se proháněli vlci, nebylo nic, co se týká výroby mincí, tak je to obdivuhodné. Ten výtvarný projev byl úžasný. Když si vezmete tehdejší portréty, tehdejší tvůrci se nesnažili detailně vykreslit některé věci, ale používali výtvarné zkratky. Ve zlatě, které odolává času, se ta krása zachovala dodnes a detailně vidíme přístup jednotlivých výtvarníků k realizaci námětu.

Krásné jsou samozřejmě i mince z jiných období, renesance, gotika… Ale nejde hodnotit jednotlivé slohy, protože každý má svůj půvab.

Zajímalo by mě, jak dlouho pracujete na návrzích mincí nebo medailí.

To je přímo výrobní tajemství (smích). Takhle - já jsem rád, když mi to takříkajíc „odsejpá“ od ruky. Je pravda, že člověk se u toho musí naučit sedět, protože tato práce je hodně o trpělivosti.

Když jsem na chalupě a modeluji a za oknem je krásný den se všemi barvami a vůněmi, není lehké přinutit se sedět u medaile den co den.

Pokud se podívám například na precizně zpracovanou pamětní medaili k výročí Dušana Samuela Jurkoviče, je až neuvěřitelné, kolik detailů musíte do sádry přenést…

Tato medaile samozřejmě detailní je, ale dělal jsem i náročnější věci. Když jsem měl vypracovat návrhy pro Arménii a Moldávii, tak přijeli lidé, kteří nebyli výtvarníci ani umělci, ale úředníci z banky. Držel jsem se kresebné předlohy a oni samozřejmě chtěli ten detail úplně přesně. Tak jak byl na kresbě. Samozřejmě, že to nebylo ve prospěch oné mince. Ale zkrátka to tak muselo být. Když jsem dělal monastýry, tedy kláštery pro Moldávii, tak se dokonce počítaly jednotlivé tašky na střeše.

Některý reliéf na tak malém rozměru přece ani nemůže být realizovatelný?

To opravdu není a někdy jsme to zadavatelům museli dlouho a trpělivě vysvětlovat. Vezměte si, že návrh se dělá na průměr osmnáct centimetrů.

Tak to vskutku není moc…

Tady bych chtěl podotknout, že zpočátku se odborníkům v mincovně nelíbilo, když každý výtvarník přinesl svůj model různě velký. Museli kvůli tomu návrhy různě upravovat, přestavovat stroje, bylo to zkrátka pro ně náročné. Protože jsem měl z Kremnice a z Říma zkušenosti s mincovním talířem, vytvořil jsem si takový epoxidový „mustr“. Mincovna pak ze silonu vyrobila jednotnou předlohu, kterou výtvarníci používají dodnes.

Jak takový mincovní talíř vypadá?

Mincovní talíř je v podstatě taková základna bez reliéfu, plocha je mírně prohnutá, aby se kov při ražení pěkně roztáhl do okrajů a vykreslily se všechny detaily.

Jaký je pak další postup?

Na silonový talíř si návrh namodeluji, potom odleji do sádry a přeškrábávám v negativním sádrovém modelu, abych tam dostal linky. Některé věci, jako třeba písmo, se modelovat nedají. Přesněji řečeno, dají se modelovat, ale je to velmi náročné. To znamená, že písmo je vždy lepší vyrýt. Potom se návrh stále přelévá, opravují se chyby a tím se model zpřesňuje, až se dospěje k detailu, který je vhodný pro realizaci.

A takový model pak putuje do mincovny, kde z něho vyrobí raznici…

Ano. Dříve se to dělalo pomocí pantografu, který ve velmi  jemné spirále kroužil po povrchu modelu a onu plastickou část přenášel mechanicky. Dnes se reliéf většinou kopíruje digitálně pomocí skeneru, a pak se převádí na počítačem řízenou frézu.

Na kterou minci jste nejvíce hrdý? Je to již zmiňovaná úspěšná mince Nové město pražské?

To se nedá takto jednoduše říct, každému se líbí něco jiného. Já některé mince považuji za zajímavější než Nové město pražské. Jsou návrhy, které jsem dělal zamlada a jsou mi bližší, přestože jsou jednodušší a nakonec se třeba ani nerealizovaly. Byly časy, kdy jsem do soutěží dával i dvacet sáder, dnes už tolik času improvizovat není. Osobně mám vztah kupříkladu k návrhu Panny podle obrazu Svolinského. Ale ono je to opravdu relativní. Když se někomu nelíbí třeba modrá barva, tak můžete namalovat sebelepší obraz a dojem na dotyčného neuděláte.

Mezi vaše úspěchy patří i realizace prezidentských vyznamenání v soutěžích, které zadával Pražský hrad.

Když byla vyhlášena soutěž na řády pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku, tak jsem o tom vůbec nevěděl. Účastnil jsem se až soutěže na řády pro samostatnou Českou republiku. Realizoval jsem Řád Tomáše G. Masaryka ve všech třídách, což pro mě byla úžasná věc, protože jsem vpadnul do soutěže, kterou už jiní měli zažitou. A uspěl v ní.   

Máte spočítáno, kolik návrhů mincí a medailí jste za svoji kariéru navrhnul?

Abych se přiznal, tak si ani přesně nepamatuji, kdy jsem kterou soutěž vyhrál.

Tak alespoň kolik bylo těch vítězných?

V nejrůznějších soutěžích bylo vybráno zhruba kolem patnácti mých návrhů, ale získal jsem spousty dalších druhých a třetích cen, ty se dají počítat na desítky. To bych ale nerad zdůrazňoval, mám stále mnoho nápadů a dívám se spíše do budoucnosti. I když je pravda, že několik let jsem vůbec nesoutěžil.

Vraťme se na začátek. Co vás vůbec přimělo vydat se na uměleckou dráhu? Měl jste nějaký vzor, přáli si to rodiče?

Ne, tak to nebylo. Z naší rodiny jsem jediný, kdo se vydal tímto směrem. I když je pravda, že jedna ze sester dobře kreslí. Dlouho nebylo jasné, kam se vydám, protože těch zájmů jsem měl opravdu spoustu. Od dětství mám rád přírodu, ale i techniku. Takže přes léto jsem sbíral minerály, drahokamy, brouky, v zimě jsem zase třeba stavěl rádia, krystalky. Dodnes mě velmi baví fotografování.

Kdy jste v sobě objevil talent, který vás později tak proslavil?

Na základní škole jsme měli výborného učitele kreslení, jmenoval se Antonín Matějka, a ten mě ke kreslení přivedl. No a pak jsem přemýšlel, co dělat dál, a nevěděl, jestli mám jít na sklářskou, keramickou nebo grafickou školu. Nakonec zvítězila užitná keramika, protože její použití mi ze všech oborů připadalo nejširší. Na rozdíl od grafiky mě navíc lákalo pracovat v trojrozměrném prostoru. Chtěl jsem něco umět pořádně, protože tenkrát jsem ještě nepočítal, že budu pokračovat na vysoké škole.

Hned po „střední“ jste na ni ale zamířil…

Ano, odešel jsem na Vysokou školu umělecko-průmyslovou do Prahy. Vybral jsem si obor sochařství, který mě zase popostrčil o kus dál.

Kdo byl váš první profesor?

Začínal jsem u profesora Jana Kavana. Ten potom odešel a zbylých pět ročníků jsem pokračoval u profesora Josefa Malejovského. U něho jsem pak deset let dělal asistenta, takže jsem tam deset let učil.

Váš otec byl také pedagog?

Ne.

Jak jsem zjistil, vaše rodina je vůbec poměrně rozvětvená…

Ano, pocházíme z různých míst po celých Čechách. Jedna prababička se například narodila v Rožmitálu pod Třemšínem, já v Ústí nad Labem, matka je zase z Plzně, děda z Písku. Krásné vzpomínky mám z Blatné, kam jsem jezdíval na prázdniny k babičce a dědovi, který byl velký milovník přírody. Sbíral motýly, brouky a pro tuto zálibu získal rovněž mě.

Zůstaly vám nějaké sbírky?

To, co z té doby zbylo, jsem umístil do jedné krabice. Ona jedna věc je sbírat a druhá zase se o sbírku starat. Pokud člověk brouky neudržuje, tak je sežerou paraziti.

Takže už neběháte se síťkou po louce?

To tedy rozhodně ne. Ze širokého okruhu mých zájmů tento způsob trávení volného času už neprovozuji (smích). Doba se ohromně zrychluje a v podstatě není na nic čas. 

Na který koníček vám čas zůstal?

Je to fotografování, které považuji za relax a takový protipól medailérství. Výroba sádrových modelů medailí a mincí si žádá trpělivost, člověk celé hodiny hledí do bíla, kdežto fotografie je barevná a může se podařit hned. I když je pravda, že než vyberu jednu fotografii, s níž jsem spokojený, pořídím jich tisíce.

Zůstal jste u klasického filmu, nebo jste jako mnozí přešel k digitální technice?

Začínal jsem samozřejmě mokrou cestou a filmy a fotky si vyvolával sám. Černobílé, na ty barevné by bylo třeba rozšířit fotokomoru a na to tehdy nebyly peníze. Dnes používám digitální zrcadlovku Canon se střední velikostí snímacího čipu a k tomu mám sadu objektivů od širokoúhlého rybího oka až po teleobjektiv.

Co fotografujete nejraději?

Hlavně přírodu, mám rád protisvětlo a snažím se zachytit onu atmosféru okamžiku. Fotím potůčky, vodopádky, mechy, ale když narazím na nějaký hrad nebo zajímavé stavení, zaznamenám ho taky.  

Jde některý z potomků ve vašich šlépějích?

Ne, nejde. Syn je fyzioterapeut a dcera je nyní na mateřské dovolené.  

Prozradíte, jaký návrhem se nyní zabýváte?

Je to medaile královny Elišky Rejčky, která byla jak českou, tak i polskou královnou. Předtím jsem se účastnil soutěže na Karla Zemana, která dopadla vcelku dobře. Skončil jsem sice čtvrtý, ale jelikož jsem dlouho nesoutěžil a znovu se do toho pustil, tak jsem šťastný jako blecha.


Foto: Zlaté mince-Numismatika/Michal Mikulenka

(Fotografie umělce médiím poskytneme po domluvě. Zájemci mohou napsat na e-mailovou adresu: mikulenka@zlate-mince.cz)



PROFIL



Vladimír Oppl

Narozen: 19. ledna 1953 v Ústí nad Labem

Znamení: Kozoroh

Vzdělání: Střední průmyslová škola keramická v Bechyni, Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze

Nejznámější realizované návrhy: česká dvacetikoruna, vzor 1993 (oběžná mince), český padesátihaléř, vzor 1993 (oběžná mince), zlaté mince Koruna česká (1994, nominál 1000 Kč, 2500 Kč, 5000 Kč), žulový lev na Vítkově pod sochou Jana Žižky (1996), Nové město pražské (1998, zlatá pamětní mince), Codex gigas (2008, set zlatých pamětních medailí), Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Mezi mince a medaile realizované dle jeho návrhu patří :
- Sv. Václav na koni
- Desetidukát ČR - Svatý Václav
- Alfons Mucha

Dušan Jurkovič

Sv. Václav na koni

Václav Hollar